Skrytá láska či přežitek 12

20. ledna 2013 v 12:20 | Hanka :)
Název: Skrytá láska či přežitek
Pár: Klaus/Caroline
Děj: Navazuje na 3x20.
Upozornění :+15, neukamenujte mě prosím, ale nechci tu mít potom vzkazy od rodičů, že jsem zvrhlík,protože vás to nechám číst. Ale samozdřejmě je to na vás. Nebudu to brát jako trestný čin, když si to přečtete. Pouze nechci brát na sebe zodpovědnost, za vaše doživotní následky. NevinnýUž mi kape na maják. No nic, krásné počtení.Smějící seMrkající
 

"Caroline, musíš mi pomoct, zabít Klause." řekla bez znaku žertu.
"COŽE, já ti řeknu, že ho miluju a ty po mně chceš, abych ho zabila, zblázn--". Nestihla jsem to doříct svůj dlouhý monolog a věřte, že byl mega dlouhej. Když v tom mě přerušila.
"Caroline, já nemyslím zabít jako zabít. Myslíš, že bych dokázala zabít svého bratra?" Když viděla můj pochybující výraz, dodala rychle.
"Né, nedokázala. Ale já mám ráda Nicka. A né Klause. Stejně jako ty. Myslím, jako zničit jeho zlou stránku. Ukázat Klausovi, že je i dobro. A Klause změnit v Nicka." podívala se na mě s prosbou v očích. Přikývla jsem.


Když jsme po dlouhém dni stráveném jedením špaget, ládování se zmrzlinou a rozpitváváním se jak proměnu uskutečníme. Jsme dorazily na místo, odkud jsme asi před deseti hodinami vyjely.
"Uf, to byla štreka, sice jsme měli auto, a to nás stejně zavedlo jen tam a sem." podívala jsem se na ní a ona se jen vděčně usmála.
"Jsem ráda, že mi pomůžeš. Ani nevíš, co to pro mě znamená." zadívala se do dáli, jako by hledala minulost či budoucnost.
"Potěšení je na mé straně." a pomalu jsem vylezla z auta, za účelem, že ho rychle musím najít.
"Carol." zastavil mě ještě Rebečin hlas.
"Ano" otočila jsem se na ní.
"Neříkej mu to." její pohled plný bolesti a prosby mně srazil z mého snění na zem.
"To je doopravdy tak špatný?" dívala jsem se jí do tváře a hledala náznak žertu.
"On ne, ale toho druhého by to mohlo rozčílit do nevědomosti a mohl by udělat něco čeho by ten druhý litoval. Jako například zabití." podívala se na mně velice vážně.
"Neboj, neřeknu, už nejsem ta holka, kterou jsem byla Rebekho. V tom mi musíš věřit." podívala jsem se ještě na ní, rychle se otočila a běžela do hotelu.
"Jen doufejme, že to tak je." slyšela jsem ještě za sebou.
Utíkala jsem jako smyslu zbavená, musela jsem ho vidět. Najednou jsem ucítila jeho vůni, avšak s jeho vůní i krev někoho dalšího. Zpanikařila jsem a utíkala pro Rebekhu.
"Rebekho, cítím krev." její modré oči se mi zabodly do tváře jako střely šípů. V momentě když jsem to řekla, upíří rychlostí vletěla do hotelu, raději jsem se k ní přidala. Když jsem narazila na jeho pokoj. Viděla jsem Rebekhu jak stojí u zavřených dveří. Pomalu jsem k ní došla.
"Je všechno v pořádku." naznačila jsem ústy a podívala se přitom na jeho dveře. Pomalu přikývla a chtěla vzít za kliku, když v tom se dveře otevřeli. Obě jsme si nahlas ulevily (vydechly Smějící se). Ve dveřích totiž nestál Klaus s obětí, ale Nick se sáčkem krve. V té chvíli jsem se chtěla zahrabat dva metry do Země.
Jak jsem mohla být tak blbá. Ovšem než jsme mohly cokoliv říct, Nick nás přerušil.
"Je všechno v pořádku?" zněl sice neutrálně, ale v očích mu jiskřilo. Místo mně však odpověděla Rebekha.
"Jistě, jen jsem ti ji chtěla doručit osobně, aby sis nemyslel, že mi na ní nezáleží." a trochu mně popostrčila dovnitř. Ne, že by se mi nechtělo, chtělo, ale pořád se mi zdálo nezdvořilé mačkat se na Klause před Rebekhou.
"Úkol splněn, tak víte co, já zase půjdu." a jak řekla, tak i udělala. Nick se na mě usmál.
"Tak pojď dovnitř, stydlíne." ještě laskavěji se usmál a přitom mě vtáhl do vnitř. Když jsme byli oba uvnitř místnosti, zavřel za námi dveře.
"Měla si, se dobře lásko?" stál ode mě asi půl metrů, ale každý upír mohl vidět, jak jsme se k sobě pomalu přibližovali.
"Báječně, i když každá další minuta bez tebe, byla pro mě muka a ty?" podívala jsem se mu do očí, to jsem ovšem neměla dělat, neboť mě ve svém pohledu okamžitě uvěznil.
"Bez tebe jsem trpěl." Ve vteřině jsme stáli u sebe a objímali se.
"Už mě nikdy nesmíš opustit. Slibuješ?" zeptal se mně, ale já to jako otázku nebrala.
"Pokud nebudu muset, tak slibuji. A že ty mně nikdy neopustíš?" němě vydechl.
"Pokud nebudu muset, tak neopustím." Jemně se mi podíval do tváře.
"Caroline Fobersová, já bych tě nedokázal opustit. To by byla má smrt." V té chvíli jsem řekla něco, co by mě ani nenapadlo, jen pouze mé ví, jaký jsem stydlín."
"Miluji tě a navždy budu, asi se mně už nezbavíš." řekla jsem zcela vážně. Díval se na mne s úžasem. Jako když dítě dostane hračku, kterou si vždycky přálo. Poprvé v životě jsem se cítila jak výhra.
"Co si to řekla, prosím řekni, že to není sen." objal mě způsobem, který by člověk asi nepřežil.
"Není, Miluji tě Nicku." políbila jsem ho něžně na ústa.














 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Hanča Hanča | 20. ledna 2013 v 17:44 | Reagovat

Já miluju tuhle povídku! Honem další díl! :)

2 Lily Lily | Web | 21. ledna 2013 v 14:16 | Reagovat

Tohle je báječná povídka! Prostě to nemá chybu :-) a máš moc pěkný blog i jiné povídky ;-)Lily

3 Naty Naty | 24. února 2013 v 16:55 | Reagovat

trapas tahle povídka

4 Hanka :) Hanka :) | Web | 25. února 2013 v 17:01 | Reagovat

[2]: Děkuji jsem ráda, že se vám líbí. ;-)

5 Hanka :) Hanka :) | Web | 25. února 2013 v 17:02 | Reagovat

[3]: Jsem ráda, za tvůj názor, pokusím se polepšit. Je pravda, že jsem jim chtěla dát takový chvilkový voraz, ale už by to chtělo nějaký napětí. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama